Zelená dohoda pro Evropu bezesporu vzbuzuje emoce. Shoda se těžko hledá nejen mezi širokou veřejností a podniky, ale také v případě politiků. „Na klimatickou změnu je třeba reagovat a nepodcenit ji, tempo a provedení ovšem musí mít hlavu a patu,“ říká europoslanec Ondřej Knotek (ANO, Renew Europe) a dodává: „Musíme si uvědomit, že v případě klimatické změny tahá Evropa za kratší stranu provazu.“
V jaké kondici je podle vás aktuálně Green Deal?
Hlavní filozofie Green Dealu od začátku spočívala v tom, že se Evropa stane lídrem ve zmírnění změn klimatu a díky řadě opatření dosáhne klimatické neutrality jako první už v roce 2050. Zároveň měla zelená dohod a ambici strhnout tímto směrem celý svět. Jenže se nepočítalo s tím, že přijde pandemie a válečný konflikt na Ukrajině. Green Deal tyto dvě zcela zásadní události bohužel dostatečně nezohlednil a jen se ukázalo, že je poměrně naivní, ideologický a dochází mu dech.
Proč je naivní?
Současní unijní lídři plánovali, že díky novým zeleným technologiím Evropa sníží emise a současně posílí svůj globální vliv. Takový plán ale nevyjde. O tom, jak moc se bude snižovat vliv člověka na klimatické změny, rozhodnou země, kde je aktuálně nejvíc lidí a také emisí. To znamená Indie a Čína. Nově tu navíc kvůli pandemii máme téma soběstačnosti a energetické nezávislosti. V Indii ani Číně nebudou chtít být technologicky závislí na Evropě nebo Spojených státech. Takže myšlenka, že nás všichni budou následovat a zároveň využívat naše technologie, neodpovídá vývoji v několika posledních letech. Jsem přesvědčený, že i podpora veřejnosti pro tato ideologická klimatická opatření končí.
Asi se přesto shodneme, že klimatické změny je třeba řešit. Jak by tedy podle vás měla Evropa postupovat?
Myslím, že je lepší Green Deal změnit tak, aby byl rozumnější a spravedlivější, než ho úplně shodit ze stolu. Musíme si uvědomit, že v případě klimatické změny tahá Evropa za kratší stranu provazu. To je třeba co nejdříve zohlednit v unijní legislativě. V budoucnu bude nejdůležitější podpořit adaptaci na klimatickou změnu. Ano, je nutné snižovat emise, ale také bychom měli podpořit široké spektrum technologií a opatření, abychom zohlednili rozdílné potřeby a možnosti jednotlivých regionů Evropské unie. Jedině tak umožníme místním podnikům přechod na klimaticky příznivější technologie cestou, která je pro daný region nejvýhodnější a zároveň nepovede k zániku firem nebo jejich přesunu v rámci Evropské unie či dokonce mimo ni.
Řada evropských politiků by s vámi asi nesouhlasila. Myslíte, že je v této otázce možné najít shodu a nabrat jiný – podle vás racionálnější – kurz?
Stávající politická sestava v Bruselu neumožní zásadní změny kurzu. S případnými úpravami proto bude možné začít až po volbách do Evropského parlamentu, které nás čekají příští rok. Budou to volby, které snad zase přinesou vítězství zdravého rozumu nad neudržitelnou zelenou ideologií, která má teď bohužel mezi europoslanci převahu. Věřím, že by pak mohl vzniknout racionálnější kabinet eurokomisařů. Velký vliv na jeho složení ale budou mít i nadcházející národní volby v některých členských zemích.
Změnily se během posledních tří let postoje některých kolegů? Jaká je teď atmosféra v Evropském parlamentu?
Pozoruji, že někteří kolegové postupně skutečně uznávají, že je potřeba více racionálního nadhledu. To je do určité míry způsobeno i těmi blížícími se evropskými volbami. Radikálnější kolegové ovšem své pozice nemění. A to ani tehdy, kdy je evidentní, že například obnovitelné zdroje nemohou v budoucnu vyrobit tolik čisté energie, kolik bude na splnění klimatických cílů Evropské unie potřeba.
A jak se k otázkám klimatické politiky staví čeští europoslanci?
Nepozoruji žádnou zásadní změnu, což je podle mě trochu paradox. Je přitom zřejmé, že ambiciózní zelená evropská politika se Česka dotkne mnohem více než většiny ostatních členských zemí. Europoslanci reprezentující českou pětikoalici zastávají v Evropském parlamentu z pohledu klimatické politiky protichůdné postoje. Zatímco někteří by Green Deal skoro rušili, jiní chtějí dílčí kroky urychlit. My, tedy europoslanci z hnutí ANO, jsme v pomyslném středu a říkáme, že na klimatickou změnu je třeba reagovat a nepodcenit ji, ale tempo a provedení současně musí mít hlavu a patu.
Ale třeba už zmíněné zavádění udržitelnějších technologií ve výrobě je přece dobrý krok…
Jenže Brusel často vůbec neakceptuje technologie, které se hned nerovnají těm nejambicióznějším. Evropské komisi dnes stačí, aby se někde v Evropě objevila jedna firma, která je v daném odvětví schopná fungovat na nějaké udržitelné technologii, a už by tu technologii chtěla mít v rámci daného sektoru všude. Bez váhání pak upraví cíle pro celé odvětví. Tím se hodně rozevírají nůžky, protože firmy v některých regionech ztrácí motivaci investovat do transformace svých podniků. Znám české firmy, které kvůli tomu odešly například do Spojených států. Tam mají flexibilnější trh práce, několikanásobně levnější energie a především systém, který jim umožní vybrat si nejvhodnější technologii. Firmy tak mohou přispět ke splnění klimatických cílů, ale současně dokáží udržet firmu v daném městě a nemusí zvyšovat nezaměstnanost. Tento technologicky neutrální přístup v Evropské komisi chybí.
Zmínil jste nezaměstnanost. Myslíte si, že ji budou přijímaná opatření zvyšovat? Nebudou naopak díky technologickému vývoji vznikat nové pracovní příležitosti?
Způsob realizace evropského Green Dealu zužuje okruh možných technologií. Pokud nezměníme unijní klimatickou legislativu, v některých zemích sice budou vznikat nová pracovní místa, v jiných zemích, například i v Česku, jich ovšem bude spíše ubývat. Velké problémy může mít třeba i Německo. Už teď to vidíme v automobilovém průmyslu. Automobilky kvůli přechodu na elektromobilitu ruší v Evropě tisíce míst. A uvedu ještě jeden příklad. Významná německá agrochemická firma, která patří mezi největší chemické společnosti na světě, propustí v Evropě asi 2 600 zaměstnanců, ale přitom bude za přibližně 10 miliard dolarů stavět nový výrobní závod v Číně. Evropa je přeregulovaná a celý region přestává být zajímavý pro investory. Země jako Spojené státy nebo Čína nás zkrátka předběhly.
Některé ústupky ale přece jen přicházejí. Třeba pokud jde o původně plánovaný zákaz výroby benzinových a naftových aut po roce 2035.
Nový německý návrh skutečně pracuje také s použitým syntetických paliv. To je sice správný krok, ale jedná se pouze o kosmetickou změnu. Italové navrhovali povolit i biopaliva, která mají větší potenciál a jsou pro spotřebitele levnější než ta syntetická. Bohužel ale nezískali potřebnou podporu dalších států, včetně Německa nebo i Česka. I přes tuto drobnou změnu ovšem situace pořád nejvíc nahrává elektromobilům. Místo toho, abychom celosvětově snížili emise a měli vyváženou politiku, zaměřujeme se jen na jeden směr. Každému je ale snad jasné, že baterie do elektroaut se budou ještě mnoho let vyrábět výhradně pod vlivem Číny. Nemluvě o vlastnostech baterií, například o jejich životnosti nebo dojezdu.
Co byste v případě elektromobility navrhoval vy?
Zastávám názor, že mnohem pragmatičtější by bylo podporovat vozidla typu plugin hybrid, kterým stačí menší baterie. Tím bychom snížili případnou závislost na Číně. Po městech by pak tato auta mohla jezdit na baterii s nulovými okamžitými emisemi, ale mimo města by využívala spalovací motor. Tento přístup dříve podporovaly i některé automobilky. Jenže Volkswagen se pak zřejmě potřeboval očistit z dieselgate (emisní skandál automobilky, který vypukl v roce 2015 – pozn. red.), z této pragmatičtější cesty sešel a postupně strhl bruselské politiky.
V souvislosti s rozvojem elektromobility se často skloňuje otázka kapacit. Budeme mít dostatek elektřiny?
„Zelenější“ část Bruselu tvrdí, že to Evropa zvládne. Říká, že musíme urychleně stavět obnovitelné zdroje – a pokud je nedokážeme postavit v Evropě, měli bychom si najít spojence třeba v Africe, kde hodně svítí. Já jsem ale přesvědčen, že elektřina chybět bude. Dneska mohou Němci budovat svoji Energiewende (přechod na obnovitelné zdroje – pozn. red.) jen díky tomu, že i když jim zrovna nesvítí a nefouká, v Česku a samozřejmě i v Německu se více roztočí uhelné a plynové elektrárny. I tak ale Němci vždy koncem roku balancují na hranici blackoutu.
Evropa bude potřebovat násobně více energie. Už jenom na dekarbonizaci výroby hnojiv, oceli, skla, cementu a keramiky bychom potřebovali Evropu včetně pobřeží doslova „zasypat“ soláry a větrníky. Jenže tyto technologie jsou úplně jinak řízené než stabilní výkonové zdroje, jako je uhlí a jádro, takže pak tam vzniká obrovský problém s řízením distribuční a přenosové soustavy. Znamenalo by to nutnost zvýšených investic do těchto soustav. Nehledě na to, že by se výrazně proměnil vzhled krajiny.
Panuje shoda, že by Česko mělo zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů, vy ale dlouhodobě upozorňujete také na důležitost jádra. Dohodnete se i v této oblasti?
Pozitivní trend jádra tady bezesporu je, i když zatím jen velmi pozvolný. Pořád jsou tady členské země, pro které je jaderná energetika naprosté tabu. Mám na mysli zejména Rakousko, Německo nebo třeba Lucembursko, tedy země, které blokují nastolení rovnocennosti jádra a obnovitelných zdrojů. Zrovna nedávno prezentovala Evropská komise strategii pro klimaticky neutrální průmysl. V původním draftu dokumentu byla vyjmenována celá řada technologií a vedle fotovoltaiky, větrníků nebo vodíku tam bylo i jádro. Za dva týdny už o něm ve strategii nebyla ani zmínka. Frans Timmermans (nizozemský politik a první místopředseda Evropské komise – pozn. red.) ho nechal vyškrtnout. Teď se o jádru hovoří jen v nějakých postranních textech. Stále je tady obrovský ideologický odpor, který přiživuje pár zemí a skoro polovina Evropského parlamentu.
Jaká je podle vás budoucnost jádra?
Vývoj jaderné fúze jde mílovými kroky vpřed a bude zde dříve, než se před pár lety čekalo. V Evropské unii se bohužel na výzkum a vývoj nedává tolik peněz, větší důraz je kladen na obnovitelné zdroje. Třeba ve Spojených státech nebo Velké Británii jsou mnohem dál. Jsem ale přesvědčen o tom, že nejpozději začátkem čtyřicátých let přijdou nové fúzní technologie, které zajistí určitou regionální autonomii. Jaderná fúze je technologie, která bude z bezpečnostních a geopolitických aspektů konkurovat i obnovitelným zdrojům. Perspektivu vidím také v geotermální energii (využití tepelné energie Země – pozn. red.). Ještě mnohem blíž je potom rozvoj modulárních jaderných reaktorů. Počítá s nimi i energetická strategie, která nyní vzniká. Jsem rád, že u nás má jádro podporu prakticky napříč celým politickým spektrem. V Česku je třeba v následujících dvaceti letech zahájit výstavbu pěti velkých bloků a pěti až šesti malých modulárních reaktorů. První by měl vzniknout v Temelíně.
Často se teď řeší i zemědělství. Podle posledních dohod by tady měly emise klesat rychleji, než se původně počítalo.
Česko se v minulosti zavázalo, že do roku 2030 sníží v sektorech mimo ETS (evropský systém pro obchodování s emisemi, takzvané emisní povolenky – pozn. red.) emise o 14 procent. Evropská komise dospěla k názoru, že můžeme tento už tak ambiciózní cíl téměř zdvojnásobit, tedy že do roku 2030 dokážeme snížit emise o 26 procent. My přitom dobře víme, že udržitelně, to znamená technologicky, společensky a ekonomicky, jsme schopni dostat se nanejvýš na 20 procent. Vědí to i národní experti a vláda, přesto je ve finálním textu pro Česko uvedeno 26 procent, což je cíl úplně odtržený od reality. K finálnímu odsouhlasení došlo za českého předsednictví a vláda dokonce vyzvala české europoslance, ať tuto dohodu svými hlasy podpoří. Já hlasoval proti. Obávám se, že takový krok povede k obrovské nejistotě a že i přes dotační programy bude následovat dramatický nárůst nákladů. To opět zdraží život všem obyvatelům. Každá evropská legislativa má v sobě naštěstí nějaký mechanismus revize. Hodně tedy záleží na tom, jestli bude v Česku kompetentní vláda a také jaké bude složení Evropského parlamentu a Evropské komise po volbách v příštím roce.
Se snižováním emisí se pojí i omezení spotřeby hnojiv, které se zemědělcům příliš nelíbí?
Ano, protože k výrobě hnojiv potřebujeme vodík a následně čpavek. Vodík se nyní z 96 procent vyrábí parním reformingem zemního plynu (proces, při kterém reaguje směs metanu a vodní páry za vzniku vodíku, oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého – pozn. red.). Brusel se snaží opustit tuto fosilní technologii a dělat hnojiva ze zeleného vodíku, tedy elektrolýzou vody pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jenže na elektrolýzu vody je třeba až desetkrát více energie než na rozklad zemního plynu. A to se bavíme jen o jednom konkrétním odvětví. Vedle toho tady máme už zmiňovaný chemický průmysl, hutní výrobu, automobilový průmysl a celou řadu dalších oborů. Tam všude by bylo potřeba násobně více zelené energie než dnes, takže výsledný produkt by byl dražší.
Na druhou stranu se zase dostáváme k tomu, že nějaké kroky směrem k udržitelnější budoucnosti udělat musíme…
Smutný vtip je ale v tom, že pokud dnes evropský průmysl používá pro výrobu fosilní zdroje, emisní stopa výrobku je díky už provedeným environmentálním opatřením násobně nižší než jinde ve světě. Kilo čpavku vyrobeného ze zemního plynu v Evropské unii má i osmkrát menší emisní stopu než kilo čpavku vyrobeného mimo Evropu. Jsme tedy v situaci, kdy se nejčistší výrobu na světě snažíme udělat ještě čistější, zatímco ve světě ty mnohem „špinavější“ vyrábějí dál. Tohle všechno Evropská komise přehlíží. Někteří eurokomisaři poslouchají jen to, co se jim hodí. Chtějí jednoduchá řešení na komplexní problémy a názory lidí z byznysu často ignorují. Evropská komise je mnohdy zcela odtržena od reality. A když něco navrhne Evropská komise, Evropský parlament nechce zůstat pozadu a navrhne ještě přísnější cíle.
